Teorie hydroizolací plochých střech
Samotná nosná konstrukce střechy přenáší zatížení od jednoho či několika střešních plášťů, doplňkových konstrukcí, vody, sněhu, větru či jiného běžného provozu do ostatních nosných částí objektu. U jednoplášťových střech hraje významnou roli stavební fyzika, zejména bilance zkondenzované a vypařené vody. Ve vnitřní struktuře pláště se může vlhkost projevit v několika formách. Buď jako atmosférická voda, která se dostala do souvrství vlivem poruch povlakové hydroizolace nebo uzavřením srážkové vody v průběhu realizace střechy nebo jako technologická voda, která je nutná pro zpracování vrstev s mokrým procesem. Její obsah se mění vysycháním a migrací mezi sousedními vrstvami. Dále pak sorpční vlhkost, která určuje vlhkostní charakteristiku materiálu v daných teplotních a vlhkostních podmínkách. Difúzní vlhkost, která je ovlivněna neustálou bilancí zkondenzované a vody vypařené z povrchu střešního pláště. Množství této konkrétní vody závisí na relativní vlhkosti vnitřního a vnějšího vzduchu a na průběhu teploty a vlhkosti ve střešním plášti. Těmito způsoby vzniklou vlhkost v konstrukci je nezbytně nutné odvádět nebo přímo zamezit jejímu vzniku vhodnou skladbou a použitými materiály.Jednoplášťové ploché střechy jsou asi nejrozšířenějším typem plochých střech. Mezi výhody patří menší investiční náročnost, široká škála povrchových úprav (od pochůzné přes zelené až po pojízdné), jednoduchá a rychlá realizace, snadná možnost oprav a malá šířka střešního pláště. Nevýhodou je přísná kázeň při realizaci a nutnost správného tepelně technického návrhu. V zásadě rozeznáváme dva typy jednoplášťových střech a sice střechy s odvětrávacími kanálky a střechy bez odvětrávacích kanálků.
Skladba střešního pláště u jednoplášťových střech je diferenciována dle funkčních, konstrukčních a technologických podmínek. U pochůzných střech by měla být provozní vrstva tvořena buď dlaždicemi, násypem nebo vegetačním pásem. Pod touto vrstvou je hydroizolační vrstva a dále pak roznášecí, tepelně-izolační a spádová vrstva, která bývá doplněna systémem odvětrávacích kanálků. Ty slouží k odvětrávání vlhkosti ze střešní konstrukce.
Jako víceplášťové se obvykle označují ploché střechy, vytvořené ze dvou nebo více plášťů oddělených od sebe zpravidla větranými vzduchovými mezerami. Ve stavební praxi se vyskytují střechy dvouplášťové a velmi výjimečně střechy tříplášťové. Dělají se především v těžkých klimatických podmínkách, např. při zastřešování prostorů s mokrými provozy, v nichž je trvale vysoká relativní vlhkost. Horní plášť je tvořen ochrannou konstrukcí proti atmosférickým srážkám, slunečnímu záření i větru. Sám o sobě nemá žádnou funkci tepelné izolace. Skladba horního pláště ovlivňuje proudění vzduchu ve vzduchové mezeře, která má zabránit kondenzaci páry. Provětrávání musí být tak intenzivní, aby co nejrychleji odvedlo vodní páru. Úkolem dolního pláště je nepropouštit vzduch přes tepelněizolační vrstvu a zároveň co nejvíce omezit pronikání vodní páry do vzduchové mezery.
Malé střechy bývají zpravidla odvodněny sklonem střechy směrem ke žlabu, který bývá umístěn na jedné straně objektu a zbylé strany jsou opatřeny atikou, aby nedocházelo ke stékání vody po stěnách. U větších střech bývá odvodnění provedeno prostřednictvím vnitřních odpadů, které bývají rozmístěné v ploše střechy tak, aby dokázali bezpečně odvést veškerou srážkovou vodu z plochy střechy. Tolik alespoň trocha teorie hydroizolací plochých střech, pro praktické rady a zkušenosti neváhejte kontaktovat specialisty společnosti Golss.
Tip: nejlepší výběr dovolených 2024
Napište (nechte si napsat) recenzi. Hodnocení a kritika webu Web-Recenze.cz | Reklama zde